Je jednoznačné, že takový styl by zatěžoval přírodu nejméně, kdyby ovšem nebyly v lesích a horách takové davy. Někdy je to tam horší než na perské burze a o letních výstupech na Sněžku kolují báje a pověsti již pěkně dlouho. Když čekáte na lanovku jen tři hodiny, máte štěstí. No, my tam byli mimo sezonu a bylo jen pár lidí. Lanovka sice vyjela o hodinu později, ale vyjela. Možná tam bylo málo lidí proto, že se vědělo o poruše ve druhé části. Ta nejela vůbec. Když je někde hodně lidí, jsou tam zmatky, není kde sednout a návštěvě restaurace na oběd si můžeme nechat tak jen zdát. Nebo nezbývá než čekat, až se tam uvolní místo.
Stalo s v Poděbradech roku tohoto. Nemít hlad jako dravec, nečekali bychom. Horší je však podraz, který na turistu občas uchystá restaurace nebo prostě nějaké občerstvení na trase. MY se na to nespoléháme, ale vždy si bereme svoje. Nemilá zkušenost nás to naučila. Po namáhavém výstupu jsme si chtěli dát v restauraci oběd. Otvírací dobu jsme si ověřili. Nu, ona sice byla otevřená, ale byla zavřená. Asi nechápete, byla otevřená jen pro někoho. Cedule na dveřích pak označovala, že je to tu dnes jen pro uzavřenou společnost. Což byla legrace, protože nás čekala dlouhá cesta.
Personál však odmítl jakékoli vyjednávání, a tak jsme nedostali ani tu hloupou limonádu, za kterou bychom si klidně zaplatili. Když se nám to stalo podruhé, přestali jsme všechny restaurace, bufety a občerstvení brát v potaz a nosíme si svoje. I když je to někdy na úkor komfortu šlapání po turistických stezkách. Ale zase ušetříme, tak co. Na turistu číhají všelijaké pasti a kličky. Pozor třeba na jídelní lístek. Je třeba jej bedlivě prozkoumat ze všech stran, abyste za polívku nedali trojnásobek ceny na špajsekartě uvedené. Na dotaz, co to je bylo lakonicky řečeno, že je to větší porce. Skutečně byla na jídelníčku vzadu. Ne mezi polévkami. Uff, ale byla dobrá.