Domov můžeme chápat různě. Ale ať už si pod ním představujeme cokoliv, mělo by jít o místo, které nám poskytuje podmínky pro spokojenou existenci, kde jsme rádi a kde se cítíme… prostě jako doma.
Někdo si pod pojmem domov představí nějakou budovu. Dům, kde se narodil nebo kde už delší dobu žije a i nadále má a chce žít.
Jiný má širší představu o pojmu domov. A pak si pod ním představuje třeba svou rodnou obec či město, svůj kraj, svoji vlast, kontinent nebo planetu.
Ale ať už si tu představujeme cokoliv, je to místo, ke kterému máme určitý citový vztah. Takový, že nás to tam táhne zpátky, kdykoliv se odtud vzdálíme, a to i tehdy, když má náš domov i své nedostatky a jinde by bylo možná líp. Protože platí, že všude dobře, doma nejlépe.
Někdo má domov jediný. A je to v pořádku. Ale někdo může mít takových domovů třeba i víc. Jeden, kde žije, a navrch třeba i druhý až několikátý, kde je mu také náramně dobře. Třeba i natolik, že ho to dokáže rozpolcovat. Stejně jako je tomu třeba v mém případě. Protože já mám domovy vlastně dva. Ten jeden, ve kterém jsem prožil a prožívám většinu života, a ten druhý, ke kterému jsem si vybudoval vztah za dlouhou dobu, kterou jsem tam strávil. A myslím, že ani to není nic špatného. Protože není důvod, aby někdo neměl domovů víc.
A jak to vypadá v mém případě? V jednom domově, tady u nás, v české zemi, žiji a pracuji. Už odmala. A ještě nějakou dobu budu. Ale až odejdu na zasloužený odpočinek, odejdu do druhého domova, do Jižní Afriky, abych tam dožil a snad byl i pohřben. Prostě tak nějak cítím, že by tomu tak asi mělo být.
Ale ať už to se mnou dopadne jakkoliv, neztratím nikdy kladný vztah k Čechám. To nejde. Stejně jako to nešlo a někdy doposud nejde třeba u sudetských Němců. Kteří také měli a někdy dodnes mají domovy dva. Jeden tam v Německu a druhý u nás. Ze kterého jsme je ale po válce vyhnali. Protože ani vyhnáním člověk domov neztrácí.