Povinná školní docházka je v naší zemi zavedena již několik stovek let. Je tedy pochopitelné, že se přístup k němu za tu dobu změnil. Není tedy od věci se ptát, proč tomu tak bylo, a zda jsou tyto změny přínosné. Abychom to zjistili, je dobré se podívat, jak se vyučovalo dříve.
Jednou z hlavních věcí, které se změnily, je fakt, že dříve byli všichni žáci v jedné třídě. To samozřejmě znamenalo, že se učili to samé. To samozřejmě znamenalo, že starší studenti měli výhodu, neboť onu látku slyšeli již vícekrát, a tak ji znali mnohem lépe a měli tak lepší známky.
Dále je to fakt, že přístup k dětem byl poněkud jiný. Využívalo se mnohem více tělesných trestů i ponižování, jako byla třeba oslovská čepice. Lidé totiž tehdy byli přesvědčeni, že to byl ten nejúčinnější způsob, jak dětem dostat látku do hlavy.
Dnes samozřejmě víme o něco lépe, jak dětská mysl funguje a jak se vyvíjí dětský mozek. S tím se změnily i metodiky výuky, i když ne tolik, jak by se dalo čekat. Stále ještě dáváme poměrně velký důraz na memorování, ať už jde o matematické vzorečky či historická data, místo zaměřování na širší souvislosti a schopnosti si řešení odvodit.
Je však vidět, že se přestaly ve školách používat fyzické tresty, a to jak ve formě klasického výprasku, tak i ve formě například plesknutím rákoskou přes ruce. Výzkumy totiž jasně ukázaly, že strach, který přitom vzniká, je k učení detrimentální, nemluvě o celkovém rozvoji osobnosti.
Dnes již chápeme, že i metodika učení se vyvíjí, jak se zvyšují naše poznatky. Nyní již nebereme děti jako malé dospělé, nýbrž chápeme, že vývoj jejich mozku stále ještě není dokončený. Podle toho s nimi také jednáme a upravujeme požadavky, které na ně máme. A to je jen dobře, neboť tak prospíváme našim dětem, a tedy i naší budoucnosti. A žádná investice se nevyplatí lépe, než ta do naší budoucnosti.