S přítelem jsme byli teprve krátkou dobu, ale jevil se mi prostě jako ideální partner. Samozřejmě pro někoho je krátká doba měsíc, ale my jsme spolu byli čtyři měsíce a za tu dobu jsem si opravdu myslela, že ho znám. Prostě jsem o tom byla naprosto přesvědčená a nic mi nenapovídalo, že by se mohlo něco pokazit. No jo, jenže jak už to, tak bývá, tak nic netrvá věčně, to jsem si bohužel myslela jenom já. Já jsem si myslela, že ten člověk se mnou plánuje budoucnost a má mě rád. Opravdu jsem o tom byla na sto procent přesvědčená a o to víc mě zamrzelo, jak se zachoval v situaci, kdy jsem ho potřebovala.
A on se rozhodl ode mě odejít. Po zhruba těchto čtyřech měsících vztahu jsem zjistila, že jsem těhotná. No a byla jsem docela v šoku a nevěděla jsem, co na to mám úplně říct. Byla jsem zaražená a přemýšlela jsem, jestli si to dítě vůbec nechám. Nakonec jsem se ale rozhodla, že ano. Dítě za to přece nemůže a já jsem mohla vlastně svým způsobem být šťastná, že se mi podařilo otěhotnět. Už jsem byla ve věku, kdy mi takzvaně „tikaly“ biologické hodiny a já jsem nechtěla nic podcenit. Dítě jsem si vždycky přála, ale s předchozími partnery se to prostě nikdy nepodařilo.
A tak jsem si nějak začala říkat, že je to možná znamení a taky moje poslední šanci. Když jsem to řekla příteli, tak zůstal stát jako opařený a začal se mračit. Takovou reakci jsem tedy rozhodně nečekala a myslela jsem si, že mě trefí. Čekala jsem spíše, že partner bude nadšený. A jelikož byl ode mě docela starší, tak už jsem myslela, že má rozum. Opět jsem se spletla. Řekl mi, že dítě nechce a mě z očí vytryskly slzy. A místo toho, co by mě obejmul a řekl, že všechno bude dobré, tak odešel. Já jsem na dítě samozřejmě zůstala sama, ale nakonec jsem to zvládla a myslím si, že jsem hodně silná. Některé ženy by toto neustály.