Nezbývá, než abyste tyto výlety absolvovali i ve skutečnosti. Cestování je přece zábava a toulat se pěšky po lesích a hvozdech naší vlasti je přece tak nádherné.
Pokud vás vylekal článek o Orlí skále, kde jsem psal o prudkém stoupání do kopce, který nemá konec a nepříjemném terénu, asi to spousta lidí vzdalo. Nedá mi to tedy, upozornit na ještě jednu možnost, jak se tam dostat o drobátko pohodlněji, ale je to dost oklika. Totiž když vyjdete z kempu, tak se dejte doprava po cestě, po které jste sem přišli. Nebo přijeli to je jedno. U bývalé hospody tedy na první křižovatce se dejte vlevo. Držte se asfaltu a pohodlně projdete celu vsí Klokočůvek. Tam kde skončí asfalt se držte modré značky, a i když se jakoby zdánlivě vracíte zpátky, držte se jí.
Pak se to zase prudce otočí, ale to už značku pouštíte z dohledu a pokračujete rovně. Ujdete zhruba kilometr a jste pod Orlí skálou, ovšem z druhé strany. Poznáte to, že je tu náznak rozdělení cesty. Na skálu už nyní vedou jen stezičky, pokud vůbec. V zimě máte problém. V létě však prokličkujete mezi stromy a jste tam. Ačkoli jste ušli z kempu pět kilometrů, jste nyní kousek od něj. Stačí se nevracet se po stopách zpátky, ale prostě se spustit dolů.
Ještě bych se vrátil k tomu, co lze vidět přímo ve Spálově. Tak je to především Kostel svatého Jakuba Většího z roku 1734, nebo sochu Jana Nepomuckého. A nedaleko je rezervace Královec. Pozor, neplést si to s vrchem u Valašských Klobouků, o kterém jste se dočetli v minulých článcích. Také je zde taková menší rarita, totiž chráněný zbytek stromu. Je to klen a již dávno nemá větve.
V kempu samotném se dá dobře pojíst, jen se mi to zdálo studené. Pití je také dost, ať už v hospodě nebo u pramene čisté vody bez chloru a jiných fujtajblů.
Závěrem této pentalogie nezbývá než vám popřát hezký pobyt a krásné počasí.